Jdi na obsah Jdi na menu
 


Korýši

 

Korýši 

Crustacea – podkmen zahrnující převážně vodní členovce, jejichž přední část těla je u většiny druhů překryta

mohutným krunýřem (karapax); dvojklanná končetina se skládá z vnější a vnitřní větve (tzv. exopodit a endopodit), vycházející ze společného kmene (protopodit). Na protopoditu korýšů jsou vnější a vnitřní výběžky (exity a endity), z prvních vznikají buď žábry, nebo zárodečné lupínky (oostegity), z druhých kousací hrany (sanice). Korýši mají dva páry tykadel, první pár (antennuly) je jednoduchý a je sídlem smyslových funkcí, druhý pár (antény) je dvouvětevný a může být přeměněn v lapací nebo plovací orgány. Do kmene korýšů se řadí např. perloočky, raci, krabi a další.


Ottův slovník naučný

↑ nahoru
Korýši (Crustacea),

 

třída členovců (Arthropoda) na mnoze ve vodě žijících, žabrami dýchajících, s tělem na mnoze zřetelně členitým, různě upraveným a opatřeným řadou párovitých okončin, z nichž první dva páry (někdy jen jeden) jsou tykadly, po nich následující tři páry (někdy jen dva) jsou kusadly, po těchto v různém počtu následující páry kusadlovými nožkami (někdy scházejí) a konečně ostatní, v různém počtu se vyskytující páry nohami. Podle zevnější úpravy těla i vnitřní ústrojnosti i dle vývoje možno rozeznávati tři veliké skupiny k-šů: k-še nižší (Entomostraca), k-še vyšší (Malacostraca) a prakorýše (Gigantostraca). Každá pak ztěchto tří skupin dá se dále rozděliti na různý počet podskupin čili řádů. U k-šů nižších v zevnější úpravě těla panuje značná rozmanitost. Tělo tu buď zřetelně členěno (někteří listonožci a mnozí klanonožci), nebo nezřetelně členěno (svijonožci, skořepatci, perloočky mezi listonožci). Nemá štítu neb skořápky skládajíc se z větší řady článků (klanonožci a žabronožky mezi listonožci), nebo jest mnohočlenité a kryté většinou štítem (čel. Apusidae mezi listonožci), nebo mnohočlenité uzavřené ve dvojchlopní skořápce (čel. Estheridae mezi listonožci), nebo jest nezřetelně členité a uzavřené ve dvojchlopní skořápce (perloočky mezi listonožci a skořepatci). Konečně jest nezřetelně členité, přisedlé (výčnělkem přídy své) a uzavřené v plášti, jenž někdy zpevněn bývá zvápnatělými deskami (svijonožci). U listonožců zřetelně článkovaných rozeznáváme na těle hlavu, střední čásť článkovanou s okončinami a zadní čásť článkovanou, rozeklaně končící a bez okončin. U klanonožců rozeznáváme hlavohruď (hlavu s prvním článkem hrudním), článkovanou hruď s okončinami a článkovaný zadek rozeklaně zakončený, bez okončin. U k-šů vyšších jest zevnější úprava těla méně rozmanitá než u nižších. Tělo jest rozčleněno na 21 článků (Nebalia) nebo 20 článků (ostatní sem náležející k.). Prvních 5 článků splývá a tvoří hlavu, osm tvoří hruď a 7 neb 8 (Nebalia) tvoří zadek. Hlava s hrudí spojeny jsou společným štítem buď zcela nebo skoro zcela (desítinožci a vidlonožci) neb jen částečně (ústonožci a Cumacea) neb jen první článek hrudní splývá s hlavou (stejnonožci a různonožci), neb hlava, články hrudní a přední články zadkové uzavřeny jsou v dvojchlopní skořápce (Nebalia). U prakorýšů přistupuje při zevnější úpravě těla k příčnému členění těla namnoze členění podélné. Tak u vyhynulých trilobitů příčně rozeznáváme čásť těla přední, členitou střední a zadní, namnoze členitou; podélně pak rozeznáváme čásť střední a obě postranní. U vyhynulých předchůdců nyní žijícího Limula rozeznáváme příčně: oštítěnou, v hlavohruď splynulou čásť střední, členitou čásť střední a členitou ocasovitou čásť zadní. U Limula i čásť střední jest splynulá a oštítěná, čásť zadní za dospělosti pak splynulá v ocasovity hrot. Členění podélné (na střední část těla a obě postranní) jest u předchůdců Limula patrné, u Limula méně patrné. Konečně u vyhynulých merostomat (rody Eurypterus a Pterygotus) jest podélné členění zaniklé, příčně pak rozeznáváme: přední čásť v hlavohruď splynulou, členitou čásť střední a členitou, ocasovitě se zužující čásť zadní. Okončiny k-šů jsou více méně členité, opírajíce se pak o vývoj musíme za to míti, že původní jejich tvar jest rozeklaný, totiž že skládají se ze základní části (protopodit) nesoucí čásť vnější (exopodit) a čásť vnitřní (endopodit). Rozklanost okončin jest u mnohých k-šů patrna, u jiných jest zaniklá. Tykadla nižších k-šů různě jsou upravena. Bývají ve dvou párech, řídčeji v jednom (následkem zakrnění jednoho páru). U čel. Apusidae (mezi listonožci) jest první pár malý, krátce nitkovitý, druhý v dospělosti zaniklý, u čel. Estheridae (mezi listonožci) oba páry členité, nitkovité, u čel. Branchipodidae (mezi listonožci) druhý pár u samečků v mohutná chapadla upraven. Konečně u perlooček jest první pár malý, citový, druhý pár veliký, rozeklaný a veslovací. U svijonožců jest první pár tykadel malý, druhý zaniklý, u skořepatců jsou oba páry členité, štětinaté a k plování i lezení napomáhající, u klanonožců oba páry obyčejně dlouhé, vícečlenité, někdy k chápání (u samečků) uzpůsobilé, druhý pár někdy rozeklaný. Tykadla u k-šů vyšších jsou vždy ve dvou párech přítomna, jsou citová a rázu jednotnějšího. Rozeznáváme na nich několikačlenný základ nesoucí vícečlenný bičík, jednoduchý až trojitý. U Nebalie jsou oba páry jednobičíkaté, první pár má při základu šupinu, u různonožců bývá první pár jedno- nebo dvojbičíkatý, druhý párjednobičíkatý (u čel. Corophiidae mohutně nohovitě upraven), u stejnonožců oba páry jednobičíkaté, druhý pár jen někdy se šupinou. U desítinožců, vidlonožců a ústonožců je první pár dvoj- až tříbičíkatý, druhý pár jednobičíkatý se šupinou při základě. U řádu Cumacea jest první pár krátce dvojbičíkatý, druhý pár u samečka dlouze bičíkovitý a bez šupiny, u samičky zakrnělý. U prakorýšů nalézáme pouze jeden pár tykadel. U merostomat a Limula umístěn před ústy, podobně však jako následující okončiny totiž nohovitě upraven, nemá však jako tyto při základě plošky kousací. Kusadla nižších i vyšších k-šů jsou pravidlem ve třech párech vyvinuta (mandibulae, maxillae I., maxillae II.). Kusadla páru prvního mají tvrdou kousací lištnu při základě, zřídka pak obě větve, pro okončiny k-šů význačné, zachovány (u klanonožců, skořepatců). Většinou mívají jen vnitřní větev (endopodit), jež zvána bývá makadlem. U Apusa i ta schází, a kusadla redukována tu na kousací lištny. Kusadla páru druhého jsou u listonožců a svijonožců zjednodušena na pouhé kousací lištny. U skořepatců mají čásť kousací a endopodit, někdy i exopodit (v podobě vějířkatého plátku dychacího). U klanonožců mívají kousací čásť, endopodit a někdy i exopodit. U Nebalie mají kousací čásť a dlouze bičíkovitý endopodit (t. zv. čisticí nožka), u ostatních vyšších k-šů mívají kousací čásť dvojitou, endopodit (makadlo) a někdy i exopodit. Kusadla páru třetího jsou u listonožců pouhé kousací plátky (u perlooček v dospělosti scházejí). U svijonožců jsou nepatrné, spolu srostlé tvoříce zpodní pysk. U skořepatců mají kousací plošku, endopodit a někdy vějířovitý plátek (exopodit) jsouce pouze ke kousání nebo k pohybu nebo k obojí činnosti uzpůsobilé. U klanonožců jsou dvojvětevné i jsou vykládány za 2 páry nožek kusadlových. U Nebalie mají kousací plošku a obě větve, u stejnonožců a různonožců mají jen kousací (dělenou) plošku, u ostatních vyšších k-šů kousací trojnebo čtyřdílnou plošku a endopodit a někdy i (u desítinožců) exopodit v podobě vějířkatého plátku. U prakorýšů není kusadel rázu takového jako u k-šů vyšších a nižších. Po páru tykadel následují nohovitě upravené, kolem úst seskupené okončiny, o nichž bude pojednáno v dalším odstavci jednajícím o nohách k-šů. Kusadlové nožky vyskytují se mezi k-ši nižšími pouze u klanonožců a bylo o nich již jednáno. Mezi k-ši vyššími scházejí u Nebalie, prakorýši jich nemají. U vyšších k-šů bývají přechodně, kusadlovitě a nohovitě upraveny, u stejnonožců a různonožců jsou v jednom páru, u vidlonožců (zde jsou jako nohy vyvinuty) a u řádu Cumacea ve dvou párech, u desítinožců ve třech párech, u ústonožců v pěti párech. Nohy nižších k-šů jsou velmi rozmanitě upraveny. U listonožců jsou plovací i k dychací činnosti uzpůsobeny, bývá jich málo párů (4 – 6 u perlooček) nebo mnoho (u čel. Apodidae obyčejně 36). Jsou dvojvětevné, obyčejně listovitě splošené se zevnější ploškou dychací a s přívěskem dychacím (epipodit), někdy však jsou štíhlé, členěné, bez plošek a přívěsků dychacích (čel. Polyphemidae mezi perloočkami). U čel. Apodidae, Estheridae a Branchiopodidae jsou poslední články tělní bez noh. U svijonožců bývá jich 6 párů, jsou dlouze rozeklané, mnohočlenité, svíjivé, ku shánění potravy i k dychací činnosti (opatřeny jsou přívěsky dychacími) uzpůsobené. U klanonožců jest obyčejně 4 neb 5 párů noh vyvinuto, poslední články těla jsou bez okončin. Tvar noh jest tu rozeklaný i jsou k plování uzpůsobilé. U skořepatců konečně nalézáme pouze dva páry noh, jež jsou členité, jednoduché. U vyšších k-šů jest utváření se noh jednolitější než u k-šů nižších. U Nebalie rozeznáváme osm párů noh hrudních a 6 párů noh zadkových; dva poslední články rozeklaného zadku jsou bez okončin. Nohy hrudní jsou u Nebalie asi takové, jako u listonožců, rozeklané, se vnějším plátkem dychacím a s přívěskem dychacím, nohy zadkové jsou rozeklané, plovací. U různonožců a stejnonožců vyskytuje se 7 párů noh hrudních a 6 zadkových, poslední článek zadkový jest bez okončin. U různonožců nohy hrudní jsou jednoduché, pravidlem sedmičlenné, drápkatě zakončené, mívají pak při základě jednoduchý přívěsek dychací a u samiček plátek přispívající k vytvoření plodiště pro přechovávání vajíček. Nohy zadkové jsou u různonožců rozeklané, plovací. Nohy hrudní stejnonožců jsou podobně jako u různonožců jednoduché, sedmičlenné a drápkaté, nemají však přívěsků dychacích, u samiček mívají plátek přispívající k vytvoření plodiště. Z noh zadkových jest u stejnonožců pět párů rozeklaných, listnatě splošených a k dýchání uzpůsobilých, šestý pár jinak upraven, tvoře někdy s posledním článkem zadku ploutvičku ocasní. U řádu Cumacea rozeznávati možno šest párů noh hrudních a tolikéž párů noh zadkových, kteréžto však mohou částečně scházeti, u samiček až na poslední pár, dlouze za to vyvinutý. Nohy obojího druhu jsou namnoze rozeklané a k plování uzpůsobilé. U ústonožců jsou toliko tři páry noh hrudních a šest párů noh zadkových. Oboje jsou rozeklané, pět párů zadkových nese chvostnaté přívěsky žaberní, šestý pár tvoří s posledním článkem zadkovým ploutvičku ocasní. U vidlonožců jest šest párů rozeklaných noh hrudních a tolikéž párů rozeklaných noh zadkových. Poslední pár zadkový tvoří s posledním článkem ploutvičku ocasní; někdy nohy hrudní mají pérkovité přívěsky dychací, někdy nohy zadkové u samiček až na poslední pár zakrňují a někdy dva jich první páry jsou u samečků upraveny jakožto ústroje pářící. Konečně u desítinožců rozeznáváme pět párů noh hrudních a šest zadkových. Hrudní jsou mohutně vyvinuté, jednoduché, sedmičlenné, zakončeny klepítkovitě (zvláště první pár, označovaný za klepeta), drápkatě nebo veslovitě. Nesou podobně jako nožky kusadlové při základě chvostnaté přívěsky dychací trčící vzhůru do dutiny žaberní vytvořené po obou stranách hrudihlavy a překlenuté postranními částmi štítu hrudihlavy. Nohy zadkové jsou malé, rozeklané. Poslední pár tvořívá s posledním článkem zadkovým ploutvičku ocasní. U samiček slouží nohy zadkové k nošení vajíček, u samečků první dva páry jsou upraveny na ústroje pářící. Nohy prakorýšů, pokud je známe, možno roztříditi na tvary tři. U trilobitů jsou na přední části těla čtyři páry, jednoduché, členité (čtvrtý pár mohutně vyvinutý), na střední a zadní části těla jsou četné páry, členité i rozeklané a nesoucí přívěsky vykládané za dychací. U merostomat nalézáme na přední části těla čtvero párů noh a na střední části pět párů. Na přední části jsou kolem úst mohutně vyvinuty (zejména čtvrtý pár), jednoduché, členité, při základě s plochou kousací. Na střední části jsou plátkovitě podobně jako u Limula stlačeny a sloužily asi podobnému účelu. U Limula konečně rozeznáváme na přední části šest párů a na střední patero párů noh. Pět prvních párů na přední části obklopuje při základě svém, majícím plošky kousací, ústa. Jsou pak jednoduché, členité a klepítkovitě končící až na pátý pár, jenž má při základě přívěsek, jest tedy rozeklaný. Šestý pár noh jest rozeklaný a splošený, kryje jako víčko nohy na části střední, jež tu jsou rovněž rozeklané, však splošené a kryjící listovitě, jako v knize, upravené plátky dychací. U některých cizopasných k-šů členění těla a úprava okončin doznávají změn, členění těla více méně zaniká, okončiny jinak se upravují až i zanikají. Změny ty docházejí nejkrajnější míry u některých stejnonožců (Entoniscidae), klanonožců (Lernaeopodidae, Lernaeidae, Chondracanthidae), zvláště pak u některých svijonožců (Rhizocephala), kdež tělo jest bez všeho členění, vakovité a bez okončin. Stěnu těla u k-šů tvoří pokožka (hypodermis) vylučující chitinovitou kožku (kutikulu), jemnou v místech ohybu, jinde více méně tuhou a zpevněnou, zvláště u vyšších k-šů usazováním se solí vápenatých, jež tělu tak tvoří pevný ochranný obal zevnější (exoskelet), jenž časem při růstu, aby nepřekážel, se odvrhuje a novým nahrazuje. Svalstvo (příčně rýhované) jest zvláště u vyšších k-šů mocně vyvinuto. Vedle svalstva vnitřních ústrojů rozeznáváme svalstvo trupu podélně břišně a hřbetně probíhající, svalstvo okončin a společné svalstvo trupu a okončin. Nervová soustava k-šů upomíná na typ panující u červů kroužkovitých. Jakožto tvar základní možno vytknouti uspořádání následující: dvojitá spojená uzlina mozková v hlavě, spojená dvojitou spojkou kolhltanovou s pásmem břišním, jež složeno z dvojitých uzlin břišních po sobě sledujících (tak, že jedna dvojitá uzlina jednomu článku těla náleží) a spojených mezi sebou podélnými a příčnými spojkami. Od tohoto základního tvaru vyskytují se u nižších a vyšších k-šů četné odchylky tím podmíněné, že spojky se zkracují a uzliny méně či více splývají, až i ve společnou uzlinu břišní (na př. u krabů). Nervstvo obvodní tak u k-sů uspořádáno, že z mozkové uzliny vycházejí nervy pro první pár tykadel, z břišních uzlin pak pro ostatní okončiny a pro svalstvo trupu. U vyšších k-šů vyvinuto jest význačně nervstvo útrobní, hlavně se prostírající na rouře zažívací a spojené s uzlinou mozkovou a první břišní. U Limula zásobuje uzlina mozková nervy svými pouze oči, kdežto přední sblížené k sobě uzliny pásma břišního zásobují okončiny kolústní a zadní uzliny okončiny střední části těla. Z ústrojů smyslových hlavně u k-šů nejvíce jsou vyvinuty oči. Jsou rozmanitě upraveny i rozeznáváme od pouhých skvrn pigmentových až k očím velmi složitě upraveným, na jichž každé složce (ommatidium) jeví se na př. kutikulární rohovka s buňkami hypodermálnými, krystalové těleso s buňkami krystalovými a pigmentonosná, z buněk složená retinula se středním rhabdomem. Možno rozeznávati u k-šů párovité oči a liché oko. Toto lze odvoditi od lichého oka larvy naupliové k-šů. Mezi listonožci nalézáme u čel. Apodidae a Estheridae párovité oči, u čel. Branchipodidae složené, párovité oči na stopkách, u perlooček liché oko složité a vedle toho někdy skvrnu pigmentovou. U skořepatců nalézáme buď párovité oči a liché oko. neb jen párovité oči, neb jen liché dvojité oko. U klanonožců vyskytují se buď párovité oči zároveň s lichým okem neb liché oko dvojité nebo trojité. U k-šů vyšších nalézáme jen oči párovité (u čel. Phronimidae mezi různonožci jsou výjimkou dva páry očí). Jsou buď na stopkách neb usedlé. U stejnonožců a různonožců jsou usedlé (odtud společný název obou skupin Edriophthalmata), rovněž u řádu Cumacea. U rodu Nebalia a ostatních vyšších k-šů jsou stopkaté (odtud název Podophthalmata). Výjimečné jest mnohotné vyskytování se očí (vedle hlavních očí) párovitých a lichých na hrudi a zadku u čel. Euphausidae mezi vidlonožci. U některých k-šů, zejména u mnohých cizopasných a u dospělých svijonožců, oči scházejí. – U prakorýšů jsou oči rázu jednotnějšího. Možno tu rozeznávati párovité oči složené (u Limula má každé nedělenou celistvou rohovku kutikulární) a bodovité oči vedlejší. U vyšších k-šů nalézáme ústrojí dříve za sluchové pokládané, dle novějších výzkumů vykládané za ústrojí rovnováhy. Jsou to váčky nervem opatřené, obsahující tekutinu a těleso pevné (statolith). Vyskytují se (vyjma různonožce z rodu Oxycephalus, kdež jsou v jednom páru na mozku umístěny) pouze u desítinožců a u čel. Mysidae mezi vidlonožci. U desítinožců jsou to dva váčky umístěné na základě prvního páru tykadel; jsou buď zavřené neb (a to jest častější) ven otevřené a v případě tom obsahují místo vyloučeného pevného tělesa z venčí přijatá zrnka písková, jež tutéž službu jako toto konají. U čel. Mysidae jsou oba váčky sluchové uzavřeny a umístěny na vnitřních větvích posledního páru noh spolu tvořícího ploutvičku ocasní. Za ústroje čichové vykládána jsou vláknitá, tyčinkovitá a jiná tělesa vyskytující se obecně u k-šů na tykadlech páru prvního. Za ústrojí hmatové pokládány jsou štětinovité a pod. výrůstky na okončinách a jinde na těle k-šů různě se vyskytující. Zažívací soustava u k-šů dosti jednotně jest utvářena. Rozeznáváme tu čásť přední a zadní (obě původu ektodermálního) a čásť střední (původu entodermálního). Počíná ústy na zpodu hlavy a končí řití na konci těla, hřbetně neb břišně (u vyšších k-šů) umístěnou. U nižších k-šů čásť přední tvořena jest hltanem, u vyšších k-šů za hltanem ještě nalézá se namnoze mohutně vyvinutý žaludek žvykací. Má silnou chitinovitou stěnu a vyložen jest částmi chitinovitými kumechanickémuspracování potravy sloužícími, jichž různé uspořádání soustavně jest důlezito. U desítinožců ve stěně tohoto žaludku nalézají se dvě vápenitá čočkovitá tělesa (t. zv. račí oko či gastrolithy), jež při svlékání (při němž i stěny jícnu a žaludku žvykacího se obnovují) se uvolňují a rozpouštějí, sloužíce asi za materiál zpevňovací při vytvoření pokožky nové. Střední čásť soustavy zažívací opatřena jest žlaznatými vychlípeninami, jež pokládány jsou za žlázy hepatopankreatické. U vyšších k-šů bývá to jednoduchá nebo dvojitá vychlípenina více méně členitá, u vyšších k-šů bývá jich jeden pár (na př. u desitinožců), neb páry dva, tři až čtyři (Nebalia). Jsou tu podlouhlé, laločnaté, více méně mohutně vyvinuty. U Limula soustava zažívací člení se na hltan, žaludek žvykací, střední čásť s 2 páry žlaz hepatopankreatických a konečník se řití na základě břišní strany hrotu ocasního. U cizopasných k-šů bývá někdy roura zažívací změněně upravena, tak na př. slepě končí (u některých cizopasných stejnonožců) neb i zaniká (Rhizocephala mezi svijonožci). Soustava cevní k-šů jest (až na výjimečný případ u rodu Lernanthropus mezi klanonožci cizopasnými) do dutiny tělní otevřena. Za typické toto uspořádání možno stanoviti: Stažitelná céva hřbetní (srdce) obklopena jest prostorem osrdečním (pericardiální sinus). V tomto prostoru hromadí se tekutina krevní přicházející od míst dychacích, vchází pak do srdce otvory opatřenými postranními klapkami (párovitá ostia, někdy i liché zadní ostium) i jest vytlačována stahováním se cévy do přední prodlouženiny cevní (přední aorta), někdy i zadní (zadní aorta) a postranních prodlouženin (arterie postranní), z těch pak vchází do dutiny tělní, prochází lakunami cevními, ubírá se k místům dychacím (na končetinách) a okysličena vrací se lakunami cevními do prostoru osrdečního. U nižších k-šů nalézáme buď dlouhou cévu s množstvím postranních otvorů a prodlouženinou přední (čel. Branchipodidae), nebo krátkou cévu s jedním párem otvorů (perloočky), někdy i s lichým zadním otvorem (klanonožci) a někdy i s prodlouženinou přední. U svijonožců a mnohých klanonožců a skořepatců céva hřbetní vytvořena není. U vyšších k-šů nalézáme cévu hřbetní buď dlouhou (Nebalia; ústonožci; stejnonožci, u těchto v zadku; různonožci, u těchto v zadku a hrudi) nebo zkrácenou (Cumacea, vidlonožci, desitinožci), mající větší počet postranních párovitých otvorů (Nebalia, ústonožci) nebo malý počet (2 – 3 páry, ostatní vyšší k.) a opatřenou přední i zadní aortou a postranními arteriemi, vesměs podle skupin různě upravenými. U Limula vyskytuje se hřbetní céva dlouhá, opatřená řadou otvorů párovitých (8 párů) postranních. Tekutina krevní bývá u k-šů bezbarvá, žlutavá, zelenavá, červenavá (tu obsahuje haemoglobin), buňky krevní bezbarvé, amoebovité. Dýchání děje se u drobných k-šů celým povrchem těla. Jinak soustředěno jest na určitá místa dychací, na končetinách nebo při základě jich umístěná (žaberní přívěsky), o nichž podrobněji jednáno bylo již při odstavci jednajícím o nohách k-šů. U některých desítinožců na suchu žijících (na př. rod Birgus) zakrňují přívěsky žaberní a místo toho vyskytují se na stěně dutiny dychací přívěsky tenkostěnné, přejímající úkol dychadel v prostoru mimovodním. Jakožto ústroje vyměšovací jsou známy u k-šů žlázy tak zv. tykadlové a skořápečné. Vyskytují se vždy pouze v jednom páru, tykadlové ústí ven na základě předních tykadel, skořápečné u třetího páru kusadel. Skládají se z váčku počátečního, více méně složitě vyvinutého vývodu a zakončují váčkem vývodním. Tykadlové žlázy vyskytují se u dospělých k-šů vyšších a za vývoje k-šů nižších, žlázy skořepaté u k-šů nižších a u některých vyšších (Nebalia, Cumacea, stejnonožci). U některých různonožců vyskytují se při zadním konci střední části roury zažívací dvě vychlípeniny rourovité, jichž činnost jest vyměšovací. Nelze je však za totožné míti s malpighickými žlazami členovců dýchajících průdušnicemi. Zmíniti se ještě sluší o žláze cementové svijonožců, otevírající se ven na předních tykadlech a vylučující hmotu lepivou, jíž stvol svijonožců na podklad se upevňuje. U Limula vyskytuje se dvé velkých červených žlaz, jež u mladých jedinců ústí na základě 5. páru okončin předních (koxální žlázy). K jsou až na svijonožce a některé jiné výjimky pohlaví odděleného. U samečků nalézáme pár varlat, párovité jich vývody (chamovody) a dvé otvorů vývodních. U samiček pár vaječníků, párovité jich vývody (vejcovody) a dvé otvorů vývodních. V obou případech přistupují k tomu ještě vedlejší ústroje pohlavní vnější i vnitřní, různě podle skupin upravené. Varlata i vaječníky bývají jednoduché nebo vinuté nebo dělené, někdy spojené střední nepárovitou častí (u mnohých klanonožců a mnohých vyšších k-šů). Někdy i vývody žlaz pohlavních se spojují v nepárovitou čásť a společným jedním otvorem vyúsťují. Otvory vývodní nalézají se na břišní straně (vyjma u perlooček a některých klanonožců, kde umístěny hřbetně), u nižších k-šů v zadní části těla, u vyšších k-šů otvory vejcovodů na šestém hrudním článku, otvory chamovodů na osmém hrudním článku. U svijonožců ústí se vejcovody na základě prvního páru noh, společný vývod chamovodů na konci těla na zvláštním přívěsku (cirrus). U Limula též nalézáme pohlaví oddělené. Vaječníky párovité jsou síťnatě rozdělené, párovité žlázy samčí na žlázky rozdělené, chamovody síťnatě rozvětvené. Otvory vývodní nalézají se tu na vnitřní straně 7. páru okončin předních (víčka). Chámy vynikávají u k-šů velikostí a různou podobou (na př. u desítinožců jsou hvězdovité), bývají pak někdy slepeny výměškem jedné části vývodů v chamonoše (spermatophory). Vajíčka po nakladení bývají od samiček do líhnutí přechovávána. Tak u perlooček v prostoru skořápkovém na hřbetě těla, u čel. Branchipodidae v břišním váčku na zadku těla, u čel. Apodidae na přívěsku 11. páru noh, u klanonožců v párovitém nebo jednoduchém váčku vaječném, u stejnonožců, různonožců, vidlonožců a řádu Cumacea ve zvláštních plodištích, o nichž již bylo částečně jednáno, u desítinožců na nohách zadkových. U perlooček nalézáme dvojí vajíčka: letní tenkostěnná a přezimující s tuhým obalem (ephippium). U k-šů panuje význačná namnoze dvojtvárnost pohlavní. Samečkové bývají menší, však opatřeni ústroji různými k postřehnutí, chápání samiček i zevnějšími ústroji pářícími. Dvojtvárnost dostupuje vrcholu u některých cizopasných k-šů, kde samičky jsou veliké, samečkové malí, žijící na těle samiček (čel. Chondracanthidae a Lernaeopodidae mezi klanonožci, čel. Bopyridae mezi stejnonožci). Též u cizopasné čel. Entoniscidae nalézáme vedle velkých samiček (jež v mládí jsou obojetníky) malé samečky a kromě toho jiné zakrnělé (complementární) samečky. Rovněž u některých svijonožců nalézáme vedle velkých obojetníků neb samiček malé na těle jich usídlené samečky. Zajímavé poměry pohlavní jsou u cizopasné čeledi stejnonožců Cymotheidae. Zde v mládí jsou jedinci samečky a v dospělosti samičkami. U listonožců a skořepatců vyskytuje se vedle množení pohlavního též množení parthenogenetické, při čemž průběhem jeho vyskytují se jen samičky a na konci jeho i samečkové. Vývoj k-šů jest buď zkrácen, při čemž mláďata líhnou se s úplným počtem článků i končetin neb téměř s úplným (mnohé perloočky, mnozí stejnonožci a různonožci, Cumacea, čel. Mysidae mezi vidlonožci, říčný a mořský rak), nebo průběhem vývoje vyskytují se larvy volné s neúplným počtem končetin, jež za opětovného svlékání pokožky a doplňování počtu končetin (přírůstem od předu do zadu) proměňují se v dospělý tvar. U mnohých listonožců, u klanonožců, svijonožců, u čel. Euphausidae mezi vidlonožci a u rodu Penaeus mezi desítinožci vyskytuje se larva naupliová (s lichým okem, s třemi páry okončin, odpovídajícími oběma párům tykadel a prvnímu páru kusadel) a další stadia různá podle skupin. U ústonožců vyskytují se larvy Erichthus a Alima zvané i jiná další stadia, u čel. Loricata mezi desítinožci larva zvaná Phyllosoma, u krabů larva Zoëa zvaná (tatáž vyskytuje se v pozdějším stadiu u čel. Euphausidae a rodu Penaeus a má obrněný štít a 7 párů končetin) a po ní jiná Megalopa zvaná. U některých cizopasných klanonožců, svijonožců a stejnonožců vyskytuje se t. zv. zpětná proměna, totiž stadia vývoje jsou organisovanější nežli tvar dospělý. Mezi prakorýši objevuje se průběhem vývoje u Limula volné stadium zvané trilobitové, mající střední čásť těla členěnou. Obecné vyskytování se stadia naupliového svědčí o úzké příbuznosti i společném fylogenetickém východu k-šů nižších i vyšších, kdežto prakorýši jeví k oběma, vyjma stejnonožce, příbuznost mnohem vzdálenější, blížíce se na druhé straně ústrojností svou vyšším pavoukovitým, zejména štírům. Příbuznost vyšších a nižších k-šů dokumentuje též přechodný tvar Nebalia (jako zvláštní skupina, Leptostraca, stanovený), jenž zdá se býti zbytkem vyhynulé skupiny Phyllocarida v nejstarších útvarech se vyskytující, jež jinak zase ukazuje na shodnost s larvou Zoëa vyšších k-šů. Prakorýši, nižší k-ši (vyjma klanonožce) i vyšší vyskytují se již v útvarech nejstarsích, z prakorýšů vyhynuli trilobiti a merostomata již v karbonu, v nynějších mořích objevuje se toliko jediný zástupce prakorýšů, rod Limulus. K žijí pravidlem ve vodě, jen někteří desítinožci (na př. Gecarcinus, Birgus) a někteří stejnonožci (čel. Oniscidae) a různonožci (z čel. Orchestiidae) žijí na suchu. Žijí volně až na cizopasníky a usedlé svijonožce v dospělém stadiu. Potravou jsou jim různá zvířata a látky ústrojné. Velikost nižších k-šů jest drobná, až drobnohledná, vyšší k. a prakorýši dosahují značnější velikosti. K. jsou živočichy mořskými i sladkovodními, výhradně mořskými jsou svijonožci, Nebalia, Cumacea, vidlonožci, ústonožci, Limulus a vyhynulí prakorýši. Do r. 1886 napočítáno na 8000 druhů k-sů (mezi nimi na 2400 vyhynulých). Třídíme k-še na následující skupiny (podtřídy) a řády: I. Nižší k-ši (Entomostraca) s řády: 1. Listonožci (Phyllopoda), 2. skořepatci (Ostracoda), 3. klanonožci (Copepoda), 4. svijonožci (Cirripedia). – II. Vyšší k-ši (Malacostraca) s řády: 1. Leptostraca (Nebalia), 2. stejnonožci (Isopoda), 3. různonožci (Amphipoda), 4. Cumacea, 5. ústonožci (Stomatopoda), 5. vidlonožci (Schizopoda), 6. desítinožci (Decapoda). – III. Prakorýši (Palaeostraca) s řády: 1. Trilobitae, 2. Merostomata, 3. Xiphosura (Limulidae). Literatura: H. Milne-Edwards, Histoire naturelle des Crustacés (Paříž, 1834 – 40, 3 sv. s atl.); Dana, Crustacea (»United States Exploring Expeditio◁, Philadelphia, 1852, 2 sv. s atl.); Sars, Histoire naturelle des Crustacés d'eau douce de Norvège (Christiania, 1867); Claus, Untersuchungen zur Erforschung der genealogischen Grundlage des Crustaceensystemes (Vídeň, 1876); Gerstaecker, Arthropoden (»Bronn's Klassen u. Ordnungen des Thierreichs« 5. sv. l. odd., 1866 a n.): Packard, The anatomy, histology and embryology of Limulus polyphemus (»Mém. Boston Society Natural History«, 1880): Huxley, The crayfish (Lond., 1884, 4. vyd.; něm. Lip. 1881). Šc.

 

TOPlist

Krab Gecarcinus quadratus

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář